PROČ SE NETĚŠÍME NA VLOČKY?

Prostory naší výrobny v Horoměřicích mají zajímavou historii. Místní pamětník říkal, že se v nich nejdříve nacházela zámečnická dílna. Pak se tam vyráběly pumpičky na kola a na auta. Po revoluci byla v objektu výroba flexotiskových štočků a nyní tam pečeme müsli. Všichni, včetně nás, se potýkali s drobnou lapálií. Objekt nemá zásobovací rampu.

Rampa nám chybí každých pár týdnů, když přijedou vločky. Ovesných vloček spotřebujeme nejvíce ze všech surovin, a protože jezdí z Německa, děláme si zásobu. Přeházet do skladu čtyři téměř tuny pytlů po 25 kilech je slušná rozcvička. S kolegou Jarem jsme sehraní, zvládáme to do hodiny. Nikdy by mě nenapadlo, jak se mi jednou bude hodit zkušenost z letní brigády.

Přijely vločky.

Po maturitě jsem se v létě vydal na dva měsíce na Kypr do města Limassol. Pracoval jsem tam ve mlýně na pšeničnou mouku. První dva nebo tři týdny mě nechali pracovat jen ve mlýně. Skládal jsem pytle ze zetkového přepravníku na paletu, nebo plnil pytle s biderou (otrubami) a skládal je na paletu. Bylo to nekonečné. Říkali, že musím zesílit.

Práce ve mlýně

Na Kypru má každá čtvrť menší pekařství a ta bylo potřeba zásobovat. Konečně mě poslali na „delivery“. Na auto se vešlo kolem 80 pytlů a každý ten pytel vážil 50 kilogramů. Za směnu jsme zvládli dvě, někdy tři obrátky. Řidič mi rovnal pytle na kraj korby a já je nosil pekárnám do skladu. Někdy byl sklad daleko, někdy do něj vedlo pár schodů a skoro vždycky se musely pytle vršit až ke stropu. Hned po první delivery jsem pochopil, co mysleli tím zesílením.

Vykládka v pekárně

Pamatuji si dvě výživné směny. První byla nedělní vykládka kamionu v Nikósii pro větší pekárnu. Kyperské hlavní město je vnitrozemské a ten den tam bylo určitě přes 40 °C. Po klasické sobotní diskotékové noci jsem byl z naší party jediný, kdo zvedl šéfovi telefon :/. Druhá šichta byla před místními svátky, kdy se pekárny potřebovaly předzásobit. Směna začala klasicky v šest ráno, ale nekončila ve dvě, končila v deset večer. Zvládli jsme rozvézt pět plných aut. Sotva jsem se pak dobelhal domů.

Nejlepší řidič, uměl anglicky a říkali jsme mu táta.

Na vločky se s Jarem nikdy netěšíme. Když už se do nich pustíme, práce jde od ruky a pytle ubývají před očima. Vždycky, když je pečlivě štosuji na palety k nám do skladu, vzpomenu si právě na Kypr. Naší tradiční odměnou za tu námahu je oběd v nedalekém výborném bistru Trucovna.

Váš Jan

5
Načítám